Je zřejmé, že každé byrokracii vyhovuje, když může sedět na co nejširším penězovodu a rozdělovat jej dle svého uvážení. O cizích penězích se vždycky rozhoduje snáz. Tak jsme svědky vysloveného plýtvání na účely, na které by soukromník nikdy peníze nedal. Fundamentalisté říkají, že řešením je co nejvíc peněz státu odebrat a tím přistřihnout penězovod. Jenže – všichni cítíme, že v situaci, kdy většina výdajů je mandatorních, tedy daných zákonem, to asi nepůjde. Výsledek je tedy ten, že s odkazem na tento důvod vlády nedokázaly příliv peněz zredukovat, jen jej kosmeticky přeskupily (nebo, což je ještě horší, jej přesunuly do dluhů státu).
Smysl daní
Přitom myslím, že řešení existuje. Stačí, když se vrátíme ke smyslu daní. Například sociální pojištění, což je jedna z daní, je vhodné zcela oddělit od státního rozpočtu a dokonce zakázat přesuny peněz mezi oběma složkami. Dokud bylo sociální pojištění v přebytku, velice rád se o tento přebytek kterýkoliv z byrokratů postaral. A až bude v nedostatku, všichni předpokládají, že státní rozpočet to nějak „zalátá“. Jaká pak je motivace k tomu, aby se třeba někdo vážně zabýval závěry všech těch komisí, počínaje Bezděkovou? Ukázaly, jaké to bude v budoucnosti, a které doložily, že jednat je třeba dnes. Nicméně informace o tom, že žádné přesuny ze státního rozpočtu do penzijní sféry nebudou a že pokud peníze nestačí, pak na to doplatí všichni, to by již motivace mohla být – ovšem dodejme, že zároveň by stát musel vrátit vše, co ze systému odsál v dobách, kdy byl v přebytku.
Podobný případ je zdravotní pojištění. Pokud bude přetrvávat praxe, že když dojdou peníze, stát tam nějaké nalije, pak motivace řešit problém je nulová. Celá problematika se pak stává předmětem demagogických předvolebních hrátek. Očekával bych, že v prostředí, kde taková dotace není a nebude možná, se soupeření přenese do řešení základních koncepčních otázek. Například výše solidarity zdravých s nemocnými – v uzavřeném systému, bez možnosti přelévání peněz ven a dovnitř, půjde jednotlivé možnosti mnohem snáz spočítat.
Co je spotřební daň? Je to daň, prostřednictvím níž se snažíme regulovat spotřebu určitého zboží. Ta by ale také neměla být součástí jednoho balíku peněz, který se posléze vyhodí oknem. Naopak, logická otázka zní, co chceme touto daní podpořit, jakou spotřebu tedy recipročně podpoříme zavedením záporné spotřební daně (tedy co zlevníme). O tom se nějak u nás vůbec nemluví. Ale je vůbec spotřební daň z pohonných hmot spotřební daní? Chceme tedy regulovat, tj. uměle snižovat, její spotřebu? Nebo spíš jde o jakousi obdobu mýtného, tedy kdo víc jezdí, ten potřebuje víc silnic a dálnic a tedy tato daň by měla jít do fondu dopravní infrastruktury? A pak ale co s takovou daní na železnici?
Návrh řešení
Takových námětů by jistě bylo možno najít mnoho. Podle mého názoru by příjmem státního rozpočtu měly být jen plošné daně, např. DPH. Nepřekvapuje, že od státní byrokracie ani od volených orgánů nevidím snahu jakkoliv rozklíčovat vztah příjmů a výdajů, vše se hrne na jednu hromadu a zde se dělí podle různých kapitol, kam lze schovat cokoliv. Ale překvapuje mne, že po tom není poptávka ani od občanů. Vždyť i sporadická volání po daňové asignaci, tj. možnosti alespoň malou část svých daní alokovat na nějaký smysluplný projekt, která se tu před téměř třiceti lety občas ozývala, zcela zapadla a nikdo tuto problematiku nezvedá.
