Někteří západní analytici, kteří neznají východoevropský kulturní kontext, vnímají Z-válku jako nehodu. Předpokládají, že ruská invaze je výsledkem nějakého „nedorozumění“ nebo chyby, kterou lze vyřešit vyjednáváním. To je učebnicový příklad zbožného přání. Proč by tak renomovaný analytik jako Luttwak tvrdil, že „válka nemusí pokračovat“? Protože on to k pokračování nepotřebuje. Nepotřebuji to -> Nikdo to nepotřebuje -> Smírné urovnání je možné. Ale takhle to nefunguje.
Možná budete chtít tuto válku co nejdříve zastavit, ale není na vás, abyste to rozhodli. Je to na Rusku, které z nějakého důvodu napadlo Ukrajinu. A tento důvod zůstává bez ohledu na Putina nebo Zelenského, CSTO nebo NATO, Siloviki nebo Mail. Není to válka režimů. Je to válka memů.
Motivací za Z-válkou není „bezpečnost“, „spojenectví“ nebo dokonce politická příslušnost. Je to potřeba uhasit špatné kulturní memy a vnutit ty správné. To je důvod, proč má Z-válka tak širokou podporu veřejnosti a proč Rusové tak snadno souhlasili s totální válkou proti Ukrajině.
Může to znít arogantně, myslím si, že abyste pochopili kulturní kontext, musíte konzumovat obsah v jazyce dané země. Analytici, kteří konzumují obsah v ruštině, obvykle považují Z-válku za nevyhnutelnou. Viděli to přicházet. Ale kdo ne, bývá překvapen. Z-válka začala proto, že Rusko nikdy nepřijalo existenci Ukrajiny. A tím „Rusko“ myslím nejen stát, ale i lidi, zejména kulturní elity. Byla to tolik oslavovaná kulturní elita, kdo připravil tuto válku spíše než ignorantské masy.
Argumentovali nebo naznačovali, že Ukrajina je falešný národ s falešnou/podřadnou kulturou a historií. Jinými slovy, skutečný problém je v tom, že Ukrajinci se drží podřadných memů. Nejhorší ze všeho bylo, že mohli upgradovat a přijmout „nadřazené“ ruské memy, ale to odmítli.
Ruskou invazi na Ukrajinu lze chápat pouze v kulturním kontextu. Kreml neplánoval válku, plánoval „osvobodit“ Ukrajinu, zachránit ji zavedením správných memů. Ukázalo se ale, že Ukrajinci se zachránit nechtěli. Tak se speciální operace změnila ve válku. Původní předpoklad Kremlu byl, že Ukrajina není nenapravitelná. Je to země poněkud méněcenných Rusů ovládaná „nacisty“, kteří zbytku vymyli mozky, aby se podřídili. Ale co Ukrajinci tajně chtějí, je zahodit frašku „Ukrajina“ a stát se normálním (=Rusem).
Abyste pochopili logiku Z-invaze, musíte mít na paměti, že ruskost = normalita. Když jste rusifikováni, stáváte se normálními. Z-invaze byla plánována jako dar nebo humanitární operace. Proto je ukrajinský odpor tak šokující. Nechtějí být normální. Ukrajinský nevděk a odmítnutí stát se Rusy vysvětluje rychlou eskalaci násilí ze strany ruské armády. Viz bombardování Nikolaeva. Nepřekvapí mě, když Rusové použijí taktické jaderné zbraně proti ukrajinským městům do 9. května, na Den vítězství.
Dovolte mi citovat korespondenta „All-Russian TV and Radio Broadcasting Company“ s 577 tisíci sledujících: „Mariupol. Oblast apokalypsy. Měli bychom to ukázat celému světu? Ano. Nechte Kyjev, Lvov, Poltavu, Ternopol shlédnout: pokud se město nevzdá, bude zničeno.“
Nebo muž velmi blízký Kremlu: „Až bude Zdolbunov bombardován, nebudu se cítit špatně. Odhlásili se z ruského národa. A aby se Ukrajina znovu přihlásila k Rusům, zaplatí obrovskou cenu. Myslím, že stejně jako Harkov, Kyjev, Dněpropetrovsk, Rovno a Ivano-Frankovsk.“
Abychom byli spravedliví, Rusko vždy takto bojovalo – s extrémním pohrdáním jakýmkoli etickým nebo právním normám. Ale protože rozpoutalo většinu svých totálních válek proti nebílým/nekřesťanům, jako jsou syrští sunnité, nikoho to nezajímalo (fotku jsem ořízl, je to mnohem horší).
Ale proč Ukrajina? Můžeme začít naši diskusi s Brodským. Na Západě je poměrně dobře známý především díky získání Nobelovy ceny za literaturu. Ale jeho kulturní vliv je tam asi podceňován. Brodskij nebyl jen básník, byl posledním velkým básníkem ruského literárního kánonu. Poté, co byl pronásledován sovětskými úřady, Brodsky emigroval do USA. Byl zasypán cenami a vyznamenáními. Zde získal Nobelovu cenu a stal se laureátem amerického básníka. V jeho americké kariéře hodně pomohly jeho literární nadání i oběti.
Je to báseň, kterou Brodsky četl v Palo Alto v roce 1992. Ačkoli byla napsána a vydána v USA, báseň „O ukrajinské nezávislosti“ je pravděpodobně nejcitovanějším a nejpůsobivějším politickým manifestem postsovětského Ruska. Je to super nacionalistické.
Který překlad Brodského „O ukrajinské nezávislosti“ mám dát? Vybral jsem si tento. Není to doslovné, je to mnohem lepší. Doslovný překlad by nebyl optimální pro publikum s odlišným kulturním zázemím, zatímco tento je pochopitelný.
V této básni Brodsky posílá několik zpráv Ukrajincům (nazývaných s nadávkou „Chochly“). On:
- Řekne Ukrajincům, aby si šli nasrat
- Předpovídá: „budou spolupracovat Poláky a Němci“
- Přemýšlí, jestli by neměl plivat do Dněpru, aby to proudilo pozpátku
Brodsky nazval svou báseň „riskantní“. A přesto správně odrážel postoj velké části ruské společnosti k Ukrajině. Po roce 2014 se stala obzvláště aktuální a byla opakovaně podporována médii a úřady, jako jsou noviny ruského parlamentu.
Co však považuji za zajímavější, jsou dva poslední řádky Brodského básně. Doslova říkají Ukrajincům: „Až budete umírat a škrábat se na smrtelné posteli, budete sípat Alexandrovy řádky a ne Tarasovy kecy.“ Co tím myslí? Brodsky má na mysli Alexandra Puškina a Tarase Ševčenka: národní básníky Ruska a Ukrajiny. Na smrtelné posteli budou Ukrajinci raději citovat ruského génia Puškina než ukrajinské kecy Ševčenka, protože „Ukrajinci“ jsou Rusové a Ukrajina je fraška.
Zajímavá zde není ani tak domnělá převaha Rusů nad Ukrajinci. Je to politizace literatury, konkrétně poezie. Kterého básníka obdivujete a kterého citujete, není neutrální politicky, je to nejdůležitější politická otázka vůbec. Ale proč? Všichni víme, že Rusko je země zaměřená na literaturu. A přesto jsou západní znalosti této literatury velmi selektivní. Které ruské spisovatele dokáže průměrně erudovaný Angličan pojmenovat? Tolstojevského a Čechova.
Tito chlapíci jsou na Západě dobře známí, protože produkovali přeložitelnou prózu. Nepřeložitelní autoři jsou ignorováni, včetně některých prózistů, jako je Saltykov-Schedrin, Leninův nejoblíbenější spisovatel: „цивилизацию ту, приняв в нетрезвом виде за бунт, Уничтожил градоначальник градоначальник урус-кугуш-кильдибаев“ – Jak to můžete dokonce překládat bez dlouhého historického komentáře?
Nejvíce přehlíženou částí ruské literatury je samozřejmě její poezie. Rusko není zaměřeno ani tak na literaturu, jako spíše na poezii. Poezie stojí uprostřed ruského posvátného literárního kánonu. Je však z velké části nepřeložitelná, a proto je na Západě málo známá. Kdo je nejpůsobivějším ruským autorem všech dob? Pokud vezmeme v úvahu dopad na Rusko, je to Alexandr Puškin. Říká se mu jednoduše „Naše všechno“ (Наше все). Ruský jazyk a literatura jsou totiž z velké části založeny na odkazu jednoho jediného autora.
Ano, teoreticky má Rusko starou literární tradici. V praxi však jeho relevantní část začíná Puškinem. Cokoli bylo napsáno dříve, je čteno normálními vzdělanými Rusy převážně jako historický artefakt. Neironicky lze číst pouze literaturu po Puškinovi.
Proč je Puškin tak důležitý? Každé ruské dítě se ve škole učí, že Puškin „vytvořil ruský jazyk“. Chápeš to? Děti to také nechápou. Proto je tato běžná věc o Puškinovi a ruštině na internetu tolik zesměšňována. Co to vůbec znamená? Benedict Anderson dává klíč k této otázce. Podle Andersona jsou moderní spisovné jazyky umělé. Vznikly dvojím efektem moderního státu s jeho homogenizační politikou a tiskařským lisem. Cokoli existovalo dříve, fungovalo velmi odlišně.
Předmoderní svět, před moderním státem a knihtiskem, neznal spisovné jazyky. Znal:
- mluvenou lidovou řeč (založenou na zvuku),
- posvátné jazyky (založené na znacích).
Například v Evropě byl jazyk Mittelmärkisch lidovým jazykem a latina – posvátný jazyk. Začněme mluvenou lidovou řečí. Skutečnost, že předmoderní svět neměl žádné literární jazyky, neznamená, že lidé spolu nemohli mluvit. Měli spoustu lidových jazyků, z nichž některé se podobaly moderním jazykům. Ale na rozdíl od těchto jazyků nebyly lidové jazyky standardizovány.
Dnes mluvíme francouzsky, španělsky nebo anglicky. Ale tehdy existovala obrovská škála Francouzů, Španělů a Angličanů, jejichž mluvou „mohlo být obtížné nebo dokonce nemožné si navzájem porozumět v rozhovoru“. To je prostě přirozený řád věcí.
Ve skutečnosti může být nepřesné nazývat tyto lidové jazyky jako francouzština nebo španělština. Jazyková mapa nekorespondovala s politickou. Například oblast úzce souvisejících katalánsko-okcitánských dialektů se táhla od Španělska po Francii přes všechny politické hranice, staré i nové.
Předmoderní svět byl světem rozmanitosti, včetně rozmanitosti jazykové. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení je to rozmanitost, která je přirozená, a homogenita, která je umělá. Tuny vzájemně nesrozumitelných lidových slov – je to přirozený řád, jeden literární jazyk – není.
Jestliže lidová mluva rozdělila předmoderní svět na samostatné oblasti, globální posvátné jazyky jej sjednotily do řady skutečně globálních komunit. Například Evropu rozdělenou na oblasti románské, germánské, slovanské a další lidové jazyky sjednotil jeden posvátný jazyk – latina.
Globální společenství minulosti byla posvátná společenství vybudovaná na ideografických systémech. Latina v Evropě, koránská arabština v islámu, znaky v Číně. Každé posvátné společenství se vnímalo jako svět sám o sobě, který má monopol na pravdu díky svému posvátnému jazyku.
Huntington skvěle rozdělil svět na řadu civilizací. Jeho klasifikace však vypadá libovolně. Co když přijmeme mnohem lepší a objektivnější Andersonovo paradigma? Ti, kteří používají stejný posvátný jazyk, tvoří samostatnou posvátnou komunitu (=civilizaci).
V každé posvátné komunitě lidé mluvili několika lidovými jazyky. Posvátný jazyk byl společenstvím znaků, lidových slov – zvuků. Posvátná řeč musela být pro masy nesrozumitelná, lidová – srozumitelná. A konečně, posvátný jazyk nebyl na rozdíl od lidové řeči libovolný.
Posvátný jazyk nebyl svévolný. Bylo to vyzařování reality, spíše než její odraz. Odtud je zákaz kazit posvátné texty jejich překládáním do lidových jazyků. To znamenalo, že budou pro masy nesrozumitelné. To však byla spíše vlastnost než chyba.
Zamysleme se nad ideografickou povahou islámské ummy: „Pokud se Maguindanao setkal s Berberem, který neznal nic o svých jazycích, nebyl schopen ústní komunikace, přesto rozuměli ideografům toho druhého, protože posvátné texty, které sdíleli, existovaly pouze v klasické arabštině.“ V tomto ohledu koránská arabština, latina a dokonce i sanskrt fungovaly velmi podobně jako čínské znaky. Všichni vytvořili globální komunitu nikoli zvuků, ale znamení a tato komunita má monopol na objektivní pravdu. Moderní matematický jazyk pokračuje v této staré tradici.
Tato dichotomie mezi místní lidovou mluvou rozdělující svět a posvátnými jazyky, které jej spojují do řady globálních komunit, vysvětluje mnohé o předmoderním světě. Globální versus lokální, esoterické versus exoterické, vysoký status versus nízký status, znakové versus zvukové. Postupem času dva faktory roztříštily jednotu starých ideografických posvátných společenství. Za prvé, průlomová informační technologie – tiskařský lis. Další faktor je mnohem složitější a špatně pochopený – vývoj moderního centralizovaného státu Ještě před zavedením knihtisku vytvořily některé rychle centralizující politické strany (které se později staly národními státy) administrativní lidovou řeč. Operace s příliš mnoha lidovými jazyky byla únavná. Bylo mnohem jednodušší vybrat si jeden a pozvednout jeho status.
Například Francie měla mnoho lidových slov, všechny považovány za zkažené formy latiny. Jeden z nich, pařížský dialekt, se však stal úředním jazykem. Neproměnilo se to v jazyk pravdy jako latina. Ale stal se jazykem moci – a to stačilo.
Tiskařský lis hrál obrovskou roli v jazykové homogenizaci. Je to velká bifurkace, která určila osud lidových slov. Ty lidové jazyky, které byly vytištěny, byly povýšeny a často přežily. Mezitím ty, které se moc netiskly, postupně upadaly. Kombinace těchto dvou faktorů – státní centralizace a tiskárny – roztříštila posvátná společenství a často je zničila. V jistém smyslu byl svět deglobalizován: dříve propojený posvátný prostor byl roztříštěn do řady teritoriálních národních kultur.
Státní centralizace a tiskařský lis vytvořily lidovou bifurkaci, která značně homogenizovala svět. Stav a význam těchto lidových jazyků, které byly přijaty státy a propagovány v tisku, nesmírně vzrostl. Mezitím ty, které nebyly, vymřely.
Administrativní centralizace a zavedení tiskařského stroje spustily lidovou bifurkaci. A přesto to bylo masové vzdělávání, které to dokončilo. Centralizované, státem navržené školství podle jednotného kurikula je podceňovaným nástrojem kulturního sjednocování. Zvažte, jak se jazyková mapa Francie změnila s propagací masového vzdělávání.
Nefrankofonní zóna (tmavě šedá), která pokrývala většinu země ve 30. letech 19. století, se do roku 1950 zmenšila na několik izolovaných oblastí. Memy zařazené do osnov raketově rostou, vyloučené – vymírají. Lidová bifurkace vysvětluje fenomén národního génia, zejména národního básníka. Všimli jste si, že kolem Velkého národního básníka se soustředí tolik literárních kultur? Proč? „Skvělý“ zde znamená „působivý“. A „impaktní“ znamená – model pro standardizaci. Velký básník = básník národního kurikula. Kurikulum homogenizuje kulturní prostor a vytváří monokulturu. Učební plán dokončuje lidovou bifurkaci. Proto, který básník je zařazen do učebních osnov a který ne, má obrovský politický význam.
Nyní pojďme mluvit o východní Evropě. Právě jsme hovořili o tom, že předmoderní slovo bylo rozděleno do řady globálních společenství znaků soustředěných kolem určitého posvátného jazyka, jako je koránská arabština. V západní Evropě to byla latina. Ve východní Evropě to byla staroslověnština. Stará církevní slovanština byla jihoslovanský jazyk, pravděpodobně bulharského původu, který se stal jazykem posvátných knih a bohoslužeb po celé východní Evropě, včetně moderního Bulharska, Rumunska, Moldavska, Ukrajiny, Běloruska a Ruska, a vytvořil tak specifické posvátné společenství.
Posvátná komunita je postavena na nesrozumitelném esoterickém jazyce. I když posvátná komunita staroslověnštiny zahrnovala mluvčí slovanského, románského a možná i jiných mluvených jazyků, byla natolik odlišná od těchto lidových slov, že byla nepochopitelná. To je zvláště jasné v případě řečníků románského jazyka. Paradoxně může znít, že pravoslavní Rumuni používali slovanský posvátný jazyk, kterému nerozuměli. Právě protestantská reformace dala impuls rozvoji spisovné rumunštiny. Rumuni nebyli protestanti. Ale jejich maďarští páni v Transylvánii byli. Tak donutili rumunské kněžstvo změnit liturgii ze slovanského posvátného jazyka na románský jazyk. Kulturní interakce jsou mnohem komplikovanější, než si mnozí myslí. V románských ortodoxních zemích byla mluvená lidová mluva nejvzdálenější od posvátného jazyka. Avšak i ve východní slovanské ortodoxní oblasti byla vzdálenost mezi staroslověnštinou a lidovou řečí dostatečně velká, aby se tento jihoslovanský posvátný jazyk stal pro masy nesrozumitelný. Existence východoevropského posvátného společenství postaveného na staroslověnštině (stejně jako západoevropské щту bylo postaveno na latině) vrhá světlo na význam slova „ruský“ („русский“) ve středověkém Rusku. Netýká se to etnického původu. Odkazuje na náboženství.
Přirovnávat předmoderní posvátná společenství k moderním národním společenstvím je velký omyl. To je špatně, i když nesou stejné nebo podobné jméno. V moderním Rusku slovo Rus odkazuje na národ. Ve středověkém Rusku – k posvátné komunitě působící napříč etnickými liniemi. Ruské kroniky obsahovaly seznamy „ruských měst, blízkých i vzdálených“. Obvykle zahrnovaly následující regiony:
- Bulharsko
- Valašsko
- Volyň
- Zalesje
- Kyjev
- Litva
- Podolí
- Rjazaň
- Smolensk
- Tver
To je mapa zobrazující seznam v roce 1374.
Regiony, které dnes považujeme za skutečně „ruské“, jako je Tver nebo Rjazaň, se mísí s těmi, které nyní vnímáme jako jasně cizí. To je například mapa litevských ruských měst, táhnoucích se od Kaunasu téměř po Moskvu napříč všemi etnickými a jazykovými liniemi.
Co je ještě zajímavější, seznamy ruských měst začínají bulharskými ruskými městy, valašskoruská města jsou až druhá v pořadí. Východoslovanská města jsou uvedena později. Z toho patrně vyplývá, že právě Bulharsko bylo rodištěm „ruského“ posvátného společenství. Mezitím Moskva a to, co je nyní střední Rusko, rodiště pižmovců, je tam uvedeno jako Zalesye (=“za lesem“). Což zřejmě znamená, že Moskvané byly považovány za nově kolonizované území v lesích severu a ne za střed „ruského“ světa.
Co tady vidíme? Jak velká mapa ruských měst, tak mapy konkrétních ruských regionů etnickou příslušnost ignorují. Ruská země zahrnuje románsky mluvící oblasti. Litevský region ruské země zahrnuje jak pobaltské, tak východní slovanské mluvčí. Nikoho to nezajímá.
Mapa ruských měst není etnickou mapou ani mapou mluvených jazyků. Je to mapa staroslovanského posvátného společenství, kterému se tehdy říkalo „ruské“. Nezáleží na vašem původu, na vašem mluveném jazyce: používání staroslověnštiny pro liturgii z vás dělá „Rusa“,
A to, co je nyní Rusko, nebylo považováno za centrum ruského posvátného společenství. Seznam naznačuje, že to bylo pravděpodobně Bulharsko. Bulharská města otevírají seznam ruských měst. Což dává naprostý smysl, pokud tam tento posvátný jazyk vznikl.
Někteří imbeciliové říkají, že skutečnost, že se Ukrajině nebo Bělorusku ve středověkých textech říká „Rusové“, znamená, že jsou součástí ruského národa. To je prostě falešné. Středověké „ruské“ posvátné společenství je postaveno na roveň modernímu ruskému státu. To je historický omyl.
Když lidé ze Západu dávají rovnítko mezi středověké posvátné společenství a moderní národní stát, je to ignorance. Ale když to dělají Rusové, je to politické prohlášení. To, co kdysi bývalo posvátným společenstvím staroslověnštiny, se nyní musí proměnit v jednotný ruský národní stát.
Transformace posvátného společenství v jednotný národní stát je těžší, než by se mohlo zdát. Proč? Protože v posvátném společenství posvátný jazyk koexistuje s tunami mluvených lidových slov. Posvátné společenství je fenoménem rozmanitého předmoderního světa. Ale národní stát to není.
Unitární národní stát netoleruje rozmanitost. Vybere si jednu lidovou řeč a zavede ji po celém svém území a vyhladí všechny konkurenční. To je hlavní faktor lidové bifurkace, která je završena hromadným vzděláváním podle jednotného standardu.
To vysvětluje význam Puškina pro moderní Rusko. Protože Rusko začlenilo to, co je nyní Ukrajinou a Běloruskem za Kateřiny II., ruská vláda vždy bojovala za homogenizaci všech východoslovanských území podle ruského standardu, politiky, kultury a jazyka. Rusko se snažilo zavést stejný jazyk po celém Rusku, Ukrajině a Bělorusku. A přesto otázka zněla – co bychom měli uložit jako standard? Puškin je tak prominentní, protože vytvořil tento standard. Jeho literární odkaz dal vzor, který mohl stát propagovat.
Puškin vytvořil moderní ruský jazyk v tom smyslu, že vytvořil verzi ruského jazyka, která byla později vnucena autoritou státu. Proto se stal nejpůsobivějším ruským autorem a moderní Rusové stěží mohou číst předpuškinovskou literaturu. Před Puškinem Rusko nemělo jediný literární standard. Bylo mnoho stylů, některé byly ovlivněny spíše západoevropskými jazyky, některé jinými slovanskými, některé staroslověnštinou. Probíhaly široké debaty o tom, které jazyky by měly sloužit jako vzor pro ruštinu. Puškin, který plynule ovládal francouzštinu mnohem dříve než rusky mluvil a psal velmi galicizovanou verzí ruského jazyka. A protože se jeho dědictví stalo standardem, ruská gramatika vypadá tak francouzsky.
Puškin také vytvořil registry ruského jazyka. Před Puškinem Rusko nemělo standardní spisovný jazyk. Měla mluvenou lidovou řeč a měla posvátný jazyk – starou církevní slovančinu. Mělo také mnoho spisovatelů a autorů, kteří experimentovali s různými rejstříky. Ruští spisovatelé 18. století většinou vnímali staroslověnštinu jako jazyk vysokého postavení a mluvenou lidovou řeč jako jazyk nízkého postavení. Snažili se tedy použít co nejvíce staroslověnských slovíček a gramatických struktur, jen aby psali vysokým stylem.
Puškin se rozhodl jinak. Jasně rozlišoval mezi mluvenou lidovou mluvou a posvátným jazykem a svou verzi spisovné ruštiny založil na tom prvním. Mluvená ruština =/= staroslověnština a právě mluvený jazyk se stal základem jeho práce. Staroslovanské prvky byly zachovány jako určitý rejstřík ruského jazyka. Kdekoli chtěl Puškin napsat báseň v náboženském stylu, použil staroslověnskou gramatiku nebo slovní spojení. Kdekoli to chtěl stylizovat po „archaickém“ textu, udělal totéž. Protože se Puškinův jazyk stal standardní ruštinou, rejstříky, které vytvořil, se staly jednotnými. Kdykoli moderní Rus slyší staroslověnská slova nebo gramatické struktury, vnímá je jako „náboženské“ nebo „archaické“. Proto se hojně používají v historických románech.
Když moderní ruština slyší prvky staroslověnštiny, vnímá ji jako „jazyk zašlých věků“. To nemusí být historicky správné. Ve skutečnosti staroslověnština nebyla nikdy mluveným jazykem. My to ale vnímáme jako „starou mluvenou řeč“, protože se tak rozhodl Puškin. Dopad Puškina na ruský jazyk ilustroval proces bifurkace lidové řeči. Dříve existovalo mnoho lidových slov a mnoho autorů, kteří se z nich snažili vytvořit literární jazyky. Ale v centralizovaném státě se standardem stane pouze jeden. Stát si vybere jeden model a uvalí jej, přičemž vyhubí všechny ostatní varianty. Pokud se bude zabývat netištěnými venkovskými lidovými jazyky, proces půjde hladce. Pokud se jedná o tištěné, je to problematičtější. Ale skutečný problém je, když někdo pracuje a vytváří alternativu.
To vysvětluje politický význam Tarase Ševčenka. Rusko, Ukrajina, Bělorusko měly tuny zcela odlišných lidových slov. Pokud by se ruskému státu podařilo prosadit jednotnost, všichni by přijali model poskytnutý Puškinem. Ševčenko vytvořil alternativu Tato alternativa nebyla pouze lingvistická nebo kulturní. Bylo to také politikum. Puškin podporoval ruskou imperiální tradici. Ševčenko to odmítl. Zamysleme se nad postojem těchto dvou autorů k ruskému imperialismu. Puškin byl super jestřáb. Během polského povstání v roce 1830 napsal: „Poláky můžeme jen litovat. Jsme příliš silní na to, abychom je nenáviděli, a tato válka bude válkou vyhlazovací nebo by alespoň měla být. Poláci by měli být uškrcení, naše pomalost je bolestivá.“ Puškin oslavoval genocidy kavkazské války: „Budu zpívat o tobě, hrdino, Ó Kotlyarevskij, metla Kavkazu! Kamkoli jsi šel jako bouře. Tvůj postup jako černý mor, Zničen, vyhladil kmeny.“
Puškin přijal ruskou imperiální identitu jako svou vlastní identitu. Plně podporoval ruský imperialismus a jakákoliv jeho kritika ho spustila. Vezměme si jeho báseň „Pomlouvačům Ruska“ proti francouzským politikům, kteří podporovali polské povstání v roce 1830 Puškinův odkaz není jen relevantní. Je to doslova nejdůležitější meme v Rusku. Cokoli napsal Tolstoj nebo Dostojevskij, může být drsným kontrariánstvím. Cokoliv Puškin napsal, je objektivní pravda. Podívejte se, jak ruská hvězda Bezrukov čte Puškina jako ospravedlnění současné Z-války.
Zatímco Puškin oslavoval ruský militarismus, Ševčenko jej kritizoval. Sympatizoval s horolezci bojujícími proti ruskému dobytí, naříkal nad ztrátami ruských branců. Zatímco pro Puškina lidská bída nic neznamenala, pro Ševčenka byla velmi důležitá.
Některé Ševčenkovy básně vyznívají jako sarkastické reakce na Puškina, stejně jako některé Puškinovy básně byly více či méně sarkastické reakce na Mickiewicze. Tito tři slovanští básníci operovali v rámci stejné argumentační sítě, ale zastávali velmi odlišné politické názory. Co určilo rozdíl v jejich politických postojích? Někdo by mohl předpokládat, že Mickiewiczova a Ševčenkova kritika ruského imperialismu byla motivována jejich příslušností k poraženým a potlačovaným kulturám. Řekl bych, že rozdíl je mnohem hlubší.
Ukrajina se od Ruska lišila nejen používáním různých mluvených jazyků. Zatímco východní Ukrajina spadá pod ruskou nadvládu v 17. století, její integrace do Ruska začala až za Kateřiny II. na konci 18. století. Ruské a ukrajinské memy se tak vyvíjely odlišně.
Mezi kulturní rozdíly mezi Ruskem a Ukrajinou patří odlišné chápání osobního jednání, osobní důstojnosti a kolektivního jednání. V Rusku byly tyto ideje během staletí důkladně vyhubeny ruským státem. Na Ukrajině na to mělo Rusko mnohem méně času. Na národní úrovni je to obzvláště zřejmé. Když se ukrajinský hejtmanát rozhodl v polovině 17. století spojit s Ruskem, Ukrajinci sestavili seznam požadavků. Ruský car musel složit přísahu, že zachová všechna jejich práva a výsady. Car to samozřejmě odmítl.
Politické myšlení Ukrajiny bylo ústavní. Ano, souhlasíme s tím, že tě přijmeme za cara. Ale musíte také souhlasit s ochranou našich práv. Vaše síla bude podmíněná. To bylo pro Ukrajinu normální a odmítané Moskvou, která usilovala o bezpodmínečnou moc. V tomto ohledu se ruský stát od roku 1654 příliš nezměnil. Jak řekl Putinův zástupce Kirienko v roce 2017, „ruský stát není založen na smlouvách“. Smlouva je omezením carovy moci, podmínkou, kterou dodržuje. To je ostuda a on poruší smlouvu při první příležitosti.
Na povrchové úrovni může být tento kulturní rozdíl ještě výraznější. Zvažte následující: Ukrajinci historicky volili své kněze a Rusové ne. To je nesmírně důležité. Do roku 1900 byl kostel hlavním prvkem kulturní infrastruktury. Většina lidí konzumovala malý nebo žádný kulturní obsah kromě obsahu poskytovaného knězem. Kněz vybíral, cenzuroval a distribuoval obsah pro masy: v tomto smyslu to bylo nesmírně důležité, podobně jako dnes sociální média. Kostel býval TikTok.
Ukrajinci volili své kněze a společně určovali, kdo bude kontrolovat distribuci kulturního obsahu v jejich lokalitě. Není divu, že kněžské volby byly středem masového politického života. Po staletí Ukrajinci praktikovali kampaně, hlasování a volební politiku. Rusové tuto šanci neměli. Ruský stát měl v Rusku více času a více příležitostí vyhladit jakékoli formy osobního jednání, kolektivní akce a politické participace než Ukrajina, která byla dobyta pozdě a integrována do říše ještě později. Ještě důležitější je, že ruský stát zničil myšlenku lidské důstojnosti v Rusku. Rusové si zvnitřnili myšlenku, že nemají žádnou vlastní důstojnost. Jejich důstojnost, jejich důležitost, jejich sebehodnota je odvozená z jejich příslušnosti (=podřízení) k říši.
Zvažte, jak Puškin inzeroval výhody ruské nadvlády: „Podvolte se, Čerkeši! Západ i Východ, ať brzy sdílíte svůj osud. Až přijde čas, řeknete arogantně: Ano, jsem otrok, ale otrok Cara světa!“
Není divu, že se Ševčenko Puškinovi tak nemilosrdně vysmíval. Pro držitele ukrajinských kulturních memů vypadaly ruské kulturní memy naprosto nechutně, spíše jako zombie krédo než jako lidská kultura. Pro Ševčenka bylo ruské impérium zlem, které mělo být zničeno. A naopak, pro vyznavače ruských kulturních memů byl Ševčenko smrtelným nepřítelem. Artikuloval ukrajinské memy: politické, kulturní, lingvistické. Ukrajinské memy by měly být zničeny a ruský kulturní standard zaveden po celé Ukrajině.
Kulturní uniformita – to je skutečný cíl ruské Z-války. Je to všechno o nasměrování lidového rozdvojení starověkého posvátného společenství tak, aby se každý stal Rusem. Problém Ukrajiny je v tom, že existuje. To je pohled hluboce zakořeněný v ruské kultuře.
Text je českým překladem twitterového vlákna Kamila Galeeva.
