Násilí, ať už jakéhokoliv druhu, zanechává hluboké stopy na
jednotlivcích i celé společnosti. Prevence násilí, podpora obětí a edukace veřejnosti jsou
klíčové kroky, které nám mohou pomoci tento problém efektivně řešit. Proto senátorka a
místopředsedkyně senátního Výboru pro záležitosti Evropské unie Adéla Šípová
(Piráti) pořádala ve spolupráci s organizací Moderní sebeobrana Jasmíny a Pavla
Houdkových na půdě Senátu konferenci „Společně proti násilí“
.
Na konferenci pronesl jedno z úvodních slov i předseda Senátu Miloš Vystrčil, který
upozornil na to, že samotná změna legislativy nestačí: změnu myšlení je třeba začít ve společnosti. Zároveň ale připomněl, že kritizovat ty, kteří o problematice nejsou
dostatečně informováni, není dobrá strategie. Aby násilí ubývalo, je třeba právě jim vše
vstřícně vysvětlovat.
Senátorka Šípová ve svém příspěvku shrnula aktuálně platné právní nástroje předcházející
násilí, zároveň ale i výzvy v současném právním systému v ČR. Prevenci by podle ní posílily legislativní návrhy podporující ochranu obětí, zvýšení dostupnosti právních služeb pro oběti, navýšení financování prevence, zavedení vzdělávacích programů pro odborníky (policie, soudy, školy) a podpora informačních kampaní zaměřených na veřejnost.
Šípová připomněla nesplněné závazky vlád ČR v oblasti prevence násilí: zejména
chybějící ratifikaci Úmluvy o prevenci a potírání násilí a to, že slíbené zlepšení služeb
intervenčních center (zvýšení financování, rozšíření kapacit) nebylo realizováno v
potřebné míře a nedošlo k dostatečnému zavedení programů na ochranu dětí v
krizových situacích (například lepší systém ochrany proti zneužívání dětí online nebo řešení šikany).
Právě společně s Milošem Vystrčilem se minulý rok pokusili přesvědčit své kolegyně a
kolegy v Senátu, aby souhlasili s ratifikací Úmluvy o prevenci a potírání násilí, což se
bohužel o pouhé dva hlasy nepovedlo. Šípová je přesvědčená, že ratifikace této
mezinárodní smlouvy by v boji s násilím výrazně pomohla.
Jasmína Houdek z organizace Moderní sebeobrana představila svou cestu od oběti k
přeživší. Oběti násilí vede bolest z traumatu k drogám, mají těžké noční můry, navazují
toxické vztahy nebo trpí poruchami příjmu potravy. Lidé vlivem prožitého traumatu nevěří, že si zaslouží lepší život. Základem pro to, stát se z oběti přeživší, je prostředí důvěry a sdílení, kde zkušenost oběti a přeživší nikdo nezpochybňuje a nedává vinu oběti –
naopak jí umožní sebrat síly k tomu svou situaci řešit a trauma ošetřit. Pomáhá uvědomění,
že nejde o žádný individuální problém, ale problém celé společnosti. Sdílení vrací zpět
sebehodnotu a sebeúctu.Houdek také zdůraznila, jaké strategie pomáhají lidem předcházet napadení: nastavit si hranice, použít svůj hlas jako zbraň, sdílet svou zkušenost s ostatními, věřit vlastní intuici. Smyslem práce Moderní sebeobrany s veřejností je, aby většinová společnost vůči násilí nebyla netečná, ale empatická. Klíčové při tom je, aby se lidé byli schopni postavit nejen sami za sebe, ale i za ostatní.
Kampaň Malí superhrdinové představila Michaela Studená z iniciativy Pod svícnem.
Vysvětlila, proč nerada používá slovo oběť: naznačuje, že přeživší byl pasivní, přestože je ve skutečnosti hrdinou, který musí s traumatem po zbytek života bojovat. Čísla výzkumu, který si organizace zpracovala, přitom hovoří jasně: 11 procent dětí zažilo sexualizované násilí, 81 procent rodičů užívá fyzické tresty, 19 procent respondentů uvedlo, že jim ubližoval některý z rodičů. Studená však jasně vyjádřila: nikdo nechce trestat rodiče a prarodiče, kteří neměli dostatečné informace o tom, co tresty doopravdy způsobují. Kampaň cílící na děti je však mezi obětmi o to potřebnější: Děti systémem nejčastěji propadávají, protože jejich zkušenost je nejčastěji bagatelizována. „Pokud nechceme vychovávat budoucí násilníky, je potřeba postavit se za oběti,“ vyjádřila se Michaela Studená.
Markéta Pluhařová, zakladatelka iniciativy Trénujeme s respektem, hovořila o tendenci
přijímat bolest nebo strach jako přirozenou součást sportu. V prostředí zvýšeného tlaku na výkon, hierarchických vztahů a nutnosti fyzického kontaktu je totiž třeba prevenci vzniku násilí věnovat zvýšenou pozornost. Prezentovala strategie, které mohou implementovat sportovní kluby a svazy, pokud chtějí být pro své svěřence a svěřenkyně skutečně bezpečné, i návody pro rodiče sportujících. Jde zejména o techniky, jako je uvědomění, a všímavost, vytvoření jasných pravidel a postupů, zejména zpětné vazby a hodnocení, či zapojení rodičů a dětí, komunikace s dítětem nebo sledování signálů zneužití nebo šikany. Upozornila, že sport mají děti dělat pro zdraví a radost, nikoliv pro stupně vítězů. „Navíc platí, že když dáme na první místo dítě a ne medaile, medailí kupodivu přibyde,“ shrnula Pluhařová.
Jak se za sebe postavit v každodenních situacích vysvětil Miroslav Tichý z organizace
Moderní sebeobrana. Doložil, že zamrznutí oběti je přirozená reakce, která se děje v cca sedmdesáti procentech, a útočník s ní tak počítá. Útočník chce, aby mu jeho čin prošel hladce. Účastnice a účastníci si vyzkoušeli techniky, jak snížit stres ve vypjaté situaci: zaměřit se na dýchání, postoj, který jasně naznačuje bránění hranic. Funguje, když útočníkovi ukážeme, že nejsme „vhodná“, tedy mlčící, bezbranná, oběť.
V debatě moderované Barborou Černoškovou hovořili instruktor sebeobrany Mirek Tichý a
forenzní psycholožka a soudní znalkyně Ludmila Čírtková. Čírtková upozornila, že násilí se velmi často odehrává v našem nejbližším okolí: ať jde o partnerské násilí nebo stalking bývalých partnerů. Toxické vztahy mají vysokou dynamiku a vztahy nátlakové kontroly realizuje často právě člověk, který se navenek jeví jako „pan úžasný“. Podle Čírtkové je nutné, aby byli soudci proškolovaní v tom, jak se ptát přeživších po průběhu útoku – např. se neptat, proč oběť neodešla, ale jaktože ji násilník nenechal odejít?Mirek Tichý nabádal zhodnotit, zda a jak se do do situace, kdy jsme svědkem násilí, vložit –
pozornost útočníka se obrátí na nás. Lze přivolat policii, obrátit se na ostatní. Jednáním „za napadeného“ mu navíc zase bereme kontrolu nad situací. Nemusíme tedy hned konat, je vhodné začít s empatií: napadené se zeptat, zda je vše v pořádku. Pokud zamrzne,
sledujeme signály: nejasná neartikulovaná odpověď či kontrolování reakce partnera.
Napadený potřebuje vzdálenost od útočníka, i to můžeme podpořit. V prvé řadě dejme
možnost napadenému, aby jednal sám.
Přítomní se shodli na tom, že je třeba zastavit očerňování obětí a naopak je skutečně začít podporovat. Je třeba mít na paměti, že oběť trestný čin nespáchala. Z aktuálně projednávané legislativy zdůraznili potřebnost přijetí zákona stanovujícího povinnost soudců se vzdělávat („Lex Anička“) a návrh dětského certifikátu, tedy osvědčení, že se lidé pracující s dětmi dříve nedopustili závažného trestného činu.
Násilí vytváří spojení mezi pachatelem a obětí, pachatelova moc plyne právě z uzavřenosti tohoto vztahu, a promluvit jej ruší. Senátorka Adéla Šípová konferenci uzavřela: „Klíčové je nestydět se svěřit.“
