Vážený pane prezidente, vážená paní Pavlová, pane předsedo, pane ministře, pane generální řediteli, vážení vzácní hosté, dámy a pánové,
setkáváme se zde dnes, abychom společně oslavili dvě důležitá výročí. To starší z nich je 225. výročí narození historika Františka Palackého. František Palacký byl nejen zakladatelem moderního českého dějepisectví, ale pro náš národ byl také jedním z jeho prvních politických vůdců.
Spojil v sobě role – řečeno současnými slovy – vědce, veřejného intelektuála a mluvčího svého národa. Pro rozvíjející se českou společnost se stal strážcem jejích ambicí v rámci rakouské monarchie a hlavním nositelem jejího politického programu.
Této mimořádné osobnosti českých dějin se zde dnes nebudu věnovat podrobněji, i když je to pro mě jako pro historika velké pokušení. Ale připomenu zde alespoň Palackého tezi z jeho slavného Psaní do Frankfurtu z dubna roku 1848: „Žádný národ na zemi nemá práva, žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen, pro dobré souseda svého sebe sám zapříti neb obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národu.“ Myslím, že tato slova znějí i po 175 letech mimořádně aktuálně.
Působení Františka Palackého je pevně svázáno i s počátky Národního muzea, jehož 205. výročí si dnes také připomínáme. Právě založení a úspěšné otevření Národního muzea představovalo vrchol snah o vědeckou a kulturní emancipaci Českého království. Pro naše předky tedy šlo o mimořádnou událost, klíčový okamžik, srovnatelný například s postavením Národního divadla.
Sama budova Národního muzea je historický monument, zdařilé dílo české architektury a umění a v mnoha směrech i symbol českých zemí.
Všechny tyto charakteristiky jsou pravdivé, ale jednu bych k nim ještě přidal. Chtěl bych také připomenout, že pro českou společnost byla budova Národního muzea také klíčovým orientačním bodem. Nejen na mapě Prahy či později pražského metra, ale i na pomyslné mapě naší kultury, našeho civilizačního dědictví.
Je to památník dobročinnosti dobové české elity v čele s Kašparem Mariou Šternberkem, ale i desítek dalších osobností, z jejichž soukromých sbírek fond Národního muzea původně pocházel.
Je to také „schránka paměti“ zachycující to, co česká společnost v době svého rozvoje považovala za důležité. Mezi zdroji, na kterých budovala svoji identitu, byla nepochybně vzdělanost a kultura, které náš národ měl vždy ve velké úctě.
A budova Národního muzea je také místem, kde v jejím pantheonu oslavujeme významné osobnosti české historie. Je tedy i v tomto smyslu symbolickým místem úcty, respektu a kontinuity.
Historická budova Národního muzea přes 130 let sloužila jako dějiště či kulisa přelomových událostí našich dějin.
Byla svědkem spontánních slavností po vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918 nebo po osvobození Prahy v květnu 1945.
Můžeme ji spatřit v pozadí na legendární fotografii Josefa Koudelky z reportážního cyklu, který svět zpravil o konci nadějí Pražského jara a o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
O několik měsíců později se přímo před průčelím muzea upálil mladý student Jan Palach, aby českou a slovenskou společnost vyburcoval k činu proti bezpráví a všeobecné rezignaci.
Budovu Národního muzea můžete vidět na amatérských videozáznamech demonstrací z roku 1989.
A muzeum dál zrcadlí dobu. Proto jste tu v roce 2011 mohli vidět velký portrét zesnulého prezidenta Václava Havla. A proto dnes na čestném místě na průčelí spolu s naší vlajkou vlaje i vlajka ukrajinská.
Sídlo Národního muzea prošlo nedávno rozsáhlou rekonstrukcí, která budovu technicky opravila a vrátila jí původní podobu a lesk.
Byla dokončena v roce 2018 ke stému výročí vzniku Československé republiky, a umožnila propojení s vedlejší budovou někdejšího
Federálního shromáždění, tedy jedním ze symbolů společného státu Čechů a Slováků, kde svého času sídlila i redakce Rádia Svobodná Evropa.
Spojení obou budov pomocí podzemního tunelu přináší nejen potřebné rozšíření prostor, ale nabízí také nové historické významy a souvislosti. Dámy a pánové, chtěl bych zde také připomenout, že Národní muzeum vždy bylo nejen budovou plnou symbolických významů, ale také a především rozsáhlou, mnohorozměrnou, velmi potřebnou a živou institucí.
Není náhoda, že se za počátek muzea považuje provolání českých vlastenců z roku 1818, tedy samotná myšlenka, nikoli její materiální uskutečnění.
Už to nás upozorňuje na to, že Národní muzeu se proto neomezuje jen na tento překrásný palác. Zahrnuje další tři desítky objektů. Jeho součástí jsou tak odlišné památky a pracoviště, jako je Národní památník na Vítkově, Náprstkovo muzeum či třeba České muzeum hudby.
Je to zároveň instituce, která spravuje odkaz významných osobností naší historie, jako je Palacký, Rieger, Dvořák, Smetana, Suk, Palach a další. Poskytuje zázemí stovkám expertů, kteří se věnují odborné práci.
Vůbec nejnovějším rozměrem, který na sebe Národní muzeum pod vedením dlouholetého úspěšného generálního ředitele Michala Lukeše vzalo, je interaktivní mobilní aplikace, která dnes sbírá různá ocenění. Aplikace vás provádí celou expozicí a nechává promlouvat jednotlivé exponáty.
Myslím, že z toho všeho je jasně vidět, že Národní muzeum se sice soustředí na naši minulost, ale zároveň v minulosti neustrnulo, přibližuje ji moderním způsobem a je si dobře vědomo své historické, ale i aktuální role.
Dámy a pánové, Národní muzeum – naše muzeum – ale přesto zůstává klíčovým orientačním bodem naší kultury, paměti a vzdělanosti. Je to instituce, která zůstává úzce spojena s naší společností, s naším národem. Jsme si toho vědomi a vážíme si toho. Přejeme Národnímu muzeu další úspěšná léta a mnoho spokojených návštěvníků, kteří si v jeho expozicích uvědomí tradice, sílu a velikost našeho národa.
